Hobit: Neočekávaná cesta

Dobře, tohle je třetí verze článku, kterou začínám. První byla moc stručná, druhá začínala svojí délkou připomínat ruské autory 19. století. Pevně doufám, že u téhle se mi to podaří nějak vybalancovat.
Jedno se ale stále nemění. A to je nadšení z Hobita. Ten film se mi neskutečně líbil. Filmová trilogie Pána Prstenů je pro mě jeden z nejlepších snímků vůbec. Můžu se na něj dívat pořád  - a pořád se neokoukal. A Hobit překvapivě ve mně vyvolává ty samé pocity. Tedy s tou neokoukaností nevím a rozhodně se to chystám ještě aspoň jednou prubnout v kinech, co se ale týče atmosféry Středozemě, je to perfektní. Je to prostě návrat, jaký měl být.

No, a protože už toho mám plné zuby a chystám se přepisovat i verzi číslo 3, kašlu na to. Jdu na body, ty jsou nejsnažší :) Pozor, obsahuje malé spoilery.

-    Sám Jackson prohlásil, že Hobita natáčel úplně stejně jako Pána Prstenů. A ono to sedí. Koncept je ve výsledku stejný. Sejde se parta, vyrazí na cestu, putuje, po cestě se jim dějí dramatické věci, protože je někdo neustále honí, staví se v Roklince, kde je nejnudnější část filmu, chtějí jít přes hory, ale bouře (která není tak obyčejná bouře) jim v tom brání, figuruje tu velký zlý skřet jako záporák pro první díl, ke konci všichni vyběhnou z hory po příšerné bitce s hromadou skřetů a myslí si, že jeden člen družiny je mrtvý, i když není, a Gandalf udělá snad jediný trik, co umí, a to zavolá orly. Ha! První díl Hobita a Pána Prstenů jsou zkrátka pořád to samé. Pro mě jako pro fanouška je to skvělá zpráva.

-  Hobit je pekelně dlouhý, je naprosto šíleně, neskutečně dlouhý a ke konci jsem si už říkala, že bych brala konec. Ale neznamenalo to, že bych se nudila. Naštěstí pro mě, jsem si každičkou minutu filmu užila. Jenom bych si to možná vychutnala víc, kdyby bylo filmů 6 po standardních 1,5 hodinách.

-    Hudba mě bavila. Franta Fuka si na FFFilmu stěžuje, že se neustále opakoval jeden motiv. No, jo, no. Ale ve Dvou věžích se neustále opakoval zase rohanský motiv a já s tím problém neměla. Takže ano, variaci na trpasličí žalozpěv je slyšet mockrát, ale je super, rozhodně mám v plánu poslouchat

-    Neskutečně se mi líbilo, jak pěkně zpracovali ten pocit toho, když jste domácí pecivál, zajímá vás jen teplý břuch, a přesto vyrazíte na dobrodružství. Ideální motivační film pro krizi středního věku. Sice žádnou nemám, ale měla jsem sto chutí sbalit baťoh a vyrazit na cesty.

-    S tím souvisí další bod: Martin Freeman je boží. Tečka.

-    Holyfuckingshit! Já skoro zapomněla, jak je Nový Zéland úchvatný místo!!!

-    Cate Blanchett tam byla snad jen, aby ji mohli použít na plakáty.

-    Film se nese v humornějším duchu než Pán Prstenů, víc se tu vtipkuje a do toho jsou prokládána Gandalfova filozofická moudra ve stylu: “Větší kuráž než vzít život je někoho nechat žít“ a podobně.  U mě to fungovalo. Trpaslíci mě bavili, humor mi sednul, smála jsem se. Chápu, že můžou být lidé, kterým to vůbec vtipné nepřijde.

-    Na druhou stranu kromě veselosti je Hobit vlastně celkem temný. Pokud na to nějaký nebohý rodič vezme malé děcko, hodně štěstí u terapeuta později. Král skřetů je odporný (v dobrém slova smyslu) a Glum mě absolutně děsil. Opravdu mi z něj běhal mráz po zádech. Útok na Esgaroth působí značně depresivně, motivace trpaslíků bez domova je pak o to tíživější. Průšvih je s českým překladem. Když vám na město útočí drak Šmak, může to být sebevíc působivé, ale stejně se usmějete. A to je trochu pech. Já naštěstí viděla film s titulky, ale dabing musel být v tomhle celkem nepříjemný (když to bodalo do očí už u titulků).

-    Trpaslíků je 13 – všechny představit nejde. Ale někteří vám v paměti určitě uvíznou. Třeba Thorin Pavéza (logicky jako lídr grupy), pak jsem se zamilovala do Kiliho a Filiho. Pak tam byl jeden hluchý, jeden veterán a jeden, co vypadal jak s Downovým syndromem. Zbytek trpasličí mlha.

-     Film musel mít fantastický art department. Je tam miliony nádherných detailů, ať už jsou to vousové šperky trpasličího krále nebo třeba vozítko skřetího posluhovače či hnízdo Radegasta... Film je tím nabytý a těším se, až si všechno budu moct znova prostudovat.


Zkrátka než jsem šla na film, měla jsem smíšené pocity, recenze mluvily tak nějak, jako by to každý obdivoval jenom z pocty původním filmům, bez toho, aniž by to fungovalo, jako samostatný snímek. No, možná jo. Možná jsem moc velký fanoušek Pána Prstenů, abych to viděla jinak. Ale Hobit je výborné fantasy, což je naprosto unikátní věc (kromě PP a Hry o trůny není nic, na co by se pořádně dalo koukat). 
Pro mě perfektně funguje, dodatečné scény mi nevadili, a ačkoliv scéna v Roklince tempo brutálně ubere a akční sekvence jsou občas zmatečně podané, obsahuje to všechno, co jsem si představovala. Je to Jacksonova Středozem, tak jak jsme ji znali. A já zatím nelituju, že je film rozdělený na tři snímky. Jestli si tohle mám ještě 2x zopakovat, jedině dobře. Na druhou stranu, plně chápu něčí nespokojenost. Může se stát. Navíc, jak už jsem říkala, nešla jsem na to s nadšením, takže někdo, kdo má vysoká očekávání, může tvrdě narazit. Za mě můžu jenom říct, že jsem ráda. Jsem neskutečně ráda, jak moc se mi to líbilo a jak moc jsem si to užila. Jo, a kdyby jednou vymysleli umělou realitu, napíchněte mě na Středozem. Je tam k*rva krasně! Dík!

Návrat do Silent Hill 3D

*obsahuje drobné spoilery, ale je to stejně sra*ka, tak by vás to nemuselo mrzet*

První Silent Hill je jedním z mých nejoblíbenějších filmů podle hry. Vlastně, když se nad tím zamyslím, tak asi úplně nejoblíbenější. Má perfektní atmosféru a sám osobě pro mě funguje jako kvalitní snímek. Není totiž nejhoršího zla, než když se tvůrci snaží zavděčit fanouškům na úkor filmového vyprávění. Ale k tomu se dostaneme později.

Zkrátka první Silent Hill má dobrou atmosféru. I když to možná není ten nejstrašidelnější horor a fanoušci slasherů se tu nebudou kochat nechutnými způsoby smrtí, perfektně to dokázalo vystihnout, co je skvělé na celé sérii Silent Hill (uznávám, že konec je trochu zbrklý a má to svoje rezervy, ale když se to vezme kolem a kolem, já byla spokojená a s chutí jsem ten film absolvovala několikrát).

Když oznámili dvojku, tak mi to udělalo ohromnou radost. Jenže to jsem nevnímala varovné signály typu Sean Bean hraje Christophera a Harryho zároveň, rozpočet je o 30 milionů menší, režíruje to jiný režisér a celé to bude ve 3D.

Dlouhý úvod, pardon. Takže zkráceně - Návrat do Silent Hill je srágora. Strašná. A bohužel tak nějak vůbec ne zábavná, jako třeba Resident Evil. Jedním z důvodů je i to, že se autoři rozhodli divákovi všechno vysvětlit. Co naplat, že to nedává smysl. Zkrátka tým scénáristů chtěl, aby to puzzle do sebe krásně zapadlo, a tak vzali kladivo a tři čtvrtě hodiny nám buší do hlavy neskutečné nesmysly.

Aby například Sean Bean mohl hrát Harryho (tedy očividné pomrknutí na první Silent Hill) a jeho dcera se jmenovala Heather (jako hrdinka Silent Hill 3), tak si prosím pěkně mění jména. Uuu! Podobných slátanin je celý film plný a než se dostaneme do samotného Silent Hillu, kde se konečně začnou dít nějaké ty ošklivé věci, uběhne dobrá polovina filmu nudného kecání a vysvětlování. Neustále se vracíme někomu do vzpomínek, dialogy jsou naprosto absurdní („Přemýšlel jsi, jaký je rozdíl mezi realitou a snem?“) a hrdinové se chovají do jedonoho jako kreténi. Jedinou výhodu vidím v tom, že opravdu není třeba vidět předchozí film.

Druhá půlka filmu je pak v podstatě temný Silent Hill. Heather utíká a potkává různá monsters. Tedy… různá… Narazí tady na pavouka složeného z oděvních manekýn (možno vidět v traileru), klasické sestřičky (možno vidět v traileru), a Pyramid Heada (možno vidět v traileru). Pyramid Head je asi nejlevnější na výrobu, takže se dočkáme opravdu hodně.

*Bacha, trochu větší spoiler*
Obecně, to že byl film laciný, je třeba vidět i na scéně, kde se Heather dostane do jakéhosi vězení. Všude kolem jsou lidi v celách (vypadají normálně, žádné zohavené japonské příšery), všichni natahují ruce a chtějí Heather lapit. Načež se objeví Pyramid Head a začne všem ty ruce usekávat. Za prvé ta scéna je laciná. Kdyby tam byly třeba jenom samotné ruce, co jsou vystrčené ze zdi, bez těl, byl by to mnohem víc Silent Hill než nějaká špinavá, ale vcelku obyčejná věznice. Za druhé – ty lidi vypadají normálně (před tím se dozvíme, že normální smrtelník se prostě do Silent Hillu dostat může), tak proč ty pracky nedaj pryč, když jde kolem Pyramid Head? A proč je nedaj pryč, když usekne všechny vystrčený ruce v cele vedle? No nic, jen malá odbočka.
*Konec případného spoileru *

Zkrátka z atmosféry prvního dílu, který perfektně balancoval mezi strašidelnými japonskými výjevy a klidnými momenty popelavého Silent Hillu, je všechno pryč. Scény, co jsou nám ukázané, nejsou nijak zásadně znepokojující, výtvarné nebo originální. Například manekýnový pavouk je dobrý nápad, ale najednou „otevře držku“ a my vidíme něco na způsob Sarlacca ze Star Wars (prostě taková ta ozubená, velmi organická tlama). Je to jak rána pěstí. V ten moment to prostě ztratí tu správnou příchuť silenthillovského univerza. Zní to jako zbytečné hnidopišství, ale přesně tohle Silent Hill vymezuje oproti jiným duchařinám a vyvražďovačkám.

Ještě poslední věc, do které si kopnu. Na začátku jsem psala, že není nic horšího, než se snažit zavděčit se fanouškům. A přesně to Silent Hill dělá. A neskutečně špatně. Jsou tu takové absurdní narážky. Kromě jmen hlavních hrdinů se například Heather objevují ve snech králíčci z trojky (bez soudného smyslu, prostě jen protože to bylo v Silent Hill 3), stejně tak se na konci filmu objeví hlavní hrdina ze Silent Hill: Origins. Největší pakárna je pak naprosto poslední scéna filmu. Do města Silent Hill totiž přijede policejní eskorta trestaných vězňů. Jen proto, aby autoři mrkli na hráče, co pařili poslední díl. Vůbec to nedává smysl. Zkrátka jako asi celý film.

Druhý Silent Hill je prostě laciná blbost, která neskutečně zklamala. Možná by to zklamání nebylo tak velké, kdyby první Silent Hill prostě nepatřil mezi moje oblíbené filmy, stejně tak jako Silent Hill 4: The Room mezi jednu z nejoblíbenějších her. Nevěřte traileru. Je tam všechno, co uvidíte, zbytek jsou nudné kecy. A zjištění, jestli Sean Bean tentokrát umře, nebo ne, za to utrpení nestojí.  

P.S.: Sean Bean se poslední dobou stává mojí mužskou variantou Milly Jovovich a nutí mě dívat se na neskutečný srágory, jen protože v tom hraje on. Naposledy postapo Syfy produkci s lidožravým lenochodem. Btw toho lenochoda dělali v ČR.

P.P.S.: Ještě jsem zapomněla doplnit, že hlavní hrdinka ke otřesná, nesympatická pizda, ale to už je vlastně asi jedno

Dodatek k recenzi na Assassin’s Creed 3 – aneb co se nevešlo do Re-Play

Recenze v Re-Play obsahuje podle mě všechno důležité, na druhou stranu, je pár věcí, o kterých jsem se chtěla zmínit a nevešlo se na ně místo. Přece jen, jsme 20minutový pořad a 10 minut věnovat jedné recenzi tak trochu nejde. Pokud jste tak viděli recenzi, můžete si ještě přidat tyhle informace. Pokud jste recenzi neviděli, tak za týden dám odkaz na archiv.

Ale ve zkratce, jen abyste byli v obraze – Connor je pseudomoralistickej blb, hra je zabugovaná, ale ve výsledku si drží vysoký standard u atmosféry a má neuvěřitelné množství obsahu u vedlejších misí, což byly pro mě vždycky ty dva hlavní prvky, co dělali AC tak výjimečným. Výsledek = 9/10.

A teď ve zkratce to ostatní, co se nevešlo:

- Hrdina Haytham, za kterého hrajete první tři mise, se mi tak líbil, že bych si dokázala představit pěkné DLC z Londýna. Nebo spin-off. Vůbec bych se nezlobila.

- Menu není příliš intuitivní a obzvlášť správa domu či přehled zbraní mi zabrali chvíli, než jsem pochopila, jak to autoři mysleli. V AC2 (a dál) mi to přišlo jednodušší.

- Námořní mise jsou trochu dlouhý, na to, že je celkem náročný celou tu bárku ovládat, by si to možná zasloužilo něco víc údernýho.

- Je to poprvé, co mě bavilo si číst poznámky z Animu. Výborně napsané, vtipné, zajímavý pohled na americkou občanskou válku obecně. A díky postavě britského Shauna Hastingse přináší i pohled z druhé strany

- Trochu mám podezření, že je na AC vidět rozdílný přístup. Stejně jako na začátku psali, že na tom pracovali lidé různých vyznání, tak na tom zřejmě dělali i lidé různých schopností. Některé postavy jsou napsané skvěle, jiné naopak pokulhávají.

- Stále přetrvává jeden z hlavních problémů AC – a to příšerné jednotlačítkové ovládání. Často Connor vyskočí, kam nechcete, dohopsá někam jinam… Nepříjemné především v momentě honiček, kterých není málo. Je těžké to samozřejmě vymyslet jinak, ale tak autoři na to měli dost let s tím něco udělat.

- Naprosto psycho otvírání beden s poklady! Systém vychází trochu z Falloutího otevírání zámků. Máte tak napínák, co musíte páčkou dostat do určité polohy – potud Fallout – problém je, že máte i planžetu v druhé ruce a tu musíte druhou páčkou také dostat do správné polohy. Jakmile tak máte palce každý jiným směrem, musíte začít zuřivě mačkat trigger (a stále držet palce tím správným směrem!). Když to není dost rychle, bednička se neotevře. Je to neskutečný prstolam, který obvykle skončí zoufalým nepovedeným pokusem (tedy pokud nemáte třetí ruku, co by pomohla). A neskutečnou frustrací. Upřímně jak tohle vyřeší na PC, nemám nejmenší ponětí.

- Snaha o 100% synch je jednodušší – je to rozdělené na menší úseky, takže opakování je snazší. Stejně tak je to celkem vtipně vymyšlený způsob, jak zvednout obtížnost. Je to systém jak v Cut the rope a podobných casual hříčkách. Můžete to odehrát bez plnění vedlejších úkolů a máte to snadné, naopak některé splníte a tím si to ztížíte, či jste magor a dáte všechno. Je to skvělý způsob. Na druhou stranu, jsou tu dvě věci, co mi lezly krkem. Popisy jsou často dost vágní, navíc přeložené, takže ne vždy víte, co přesně autor zamýšlel. Například v jedné misi máte za úkol se nedotknout země (můžete ovšem na stromy a kameny), v jiné misi máte stejné zadání, ale když skočíte na strom, hra vás potrestá. V druhém případě totiž nedotknout se země, znamená neseskočit z koně. Obvykle se tak snaha o 100% synch změnila v hledání toho, co vlastně autoři mysleli. Také nepotěší bugy, co mi několikrát můj synch nezapočítali a některé úplně absurdní obtížnosti u několika misí. Chybí mi jich za celou hru přesně 8. Strašně mě to štve. Musím to dát. Ale je to o nervy. Vážně. Když už 2 hodiny v kuse běžíte pořád tu samou trasu a lidi vám pořád lezou do cesty, takže neustále musíte opakovat… No, jak bych to řekla. Málem jsem dostala infarkt. Nekecám. Bolelo mě srdce a frustrace tak hrozná, že jsem myslela, že tu hru zlikviduju.

-  Checkpointy jsou v některých misích zlý. Především pokud se snažíte o 100% synch. Strašně to navyšuje obtížnost. Což není chyba, ale jak jsem zmínila, mý srdce by ocenilo častější ukládání.

- Jeden hudební motiv mi připomíná znělku ze seriálu Walking Dead! :D

- Taková drobnost, ale překvapila… Všechny interakce máte přes tlačítko B, na koně ale nasedáte přes tlačítko A. Logika věci by mi říkala, že spíše přes B – je to přeci interakce s koněm, ale co už…

- V jedné misi (jindy se mi to nestalo, tak nevím, jestli to byl bug, nebo jindy jsem si dávala větší pozor) se mi hra desynchronizovala, že jsem opustila dané území, aniž by mě upozornila. Nebyla tam klasická stěna: bacha sem nesmíš. Stejně mi ani hra neřekla: přibližte se cíli. Prostě mi to ukončila. Jen protože jsem dělala větší oblouk. Přitom to je stealth hra! To se přece počítá, no ne?!

- Koně! KONĚ! Sakra! Ty by měli utratit! Nejhorší.  Jízda v lese nejvíc trpí pochybným kolizním modelem a občas máte chuť mu dát pěstí, jako Barbar Conan ve své slavné scéně s velbloudem.

Resident Evil: Odveta

Resident Evil: Odveta je sračka. Je to totální turbosračka, a pokud chcete objektivní recenzi, doporučuju tuhle. Jestli ale patříte do skupiny zvrhlíků jako já, kteří mají pro tuhle sérii slabost, tak jsem si dovolila sepsat pár shrnujících bodů (bacha, OBSAHUJE LEHKÉ SPOILERY, ale předpokládám, že u tohohle filmu to nebude nikoho extra trápit).

1.)    Scénář Odvety je geniální.
Odveta si už absolutně na nic nehraje. Scénář je napsaný tak, aby nám umožnil vidět nonstop akci. Hrdinové v podstatě jdou z bodu A do bodu B a při tom potkávají monsters. Super! U takovýho filmu vlastně nepotřebuju vůbec nic jinýho, protože právě AKCE (a Milla Jovovich – ale o tom později), mě na tenhle film dotáhla.
Navíc scénář skvěle připomíná videohru. Svým pojetím je tak poslední Resident asi nejblíž videohře, co mohl být. Několik levelů, závěreční bossové. Klasika… Díky tomu tak odpustíte i naprosto kreténské dějové zvraty, protože upřímně ve videohrách je to často stejně stupidně překombinované.

2.)    Odveta je film, který vytvořili markeťáci
Podle průzkumů vyšlo najevo, že Michelle Rodriguez, Oded Fehr a další charaktery, co si dříve zabili, byli populární. Ale nevadí! Ještěže existuje klonování a můžeme do filmu nacpat každou postavu, jakou jste měli kdy rádi, a to ještě víckrát než jednou! Resident prostě působí jako konstrukt. Úplně cítíte ty tabulky sledovanosti za každou scénou. Tohle zní jako kritika. Hej! Mně Oded Fehr ve 4. dílu zatraceně chyběl, takže jedině dobře, že se vrátil – a hned dvakrát.

3.)    Anderson je člověk bez fantazie a krade, kde se dá
Úvodní scéna je vykradený Dead Island, závěrečná bitka je poslední Mortal Kombat, na všechny možné způsoby jsou tu nakombinované monsters z Residenta, najdete tu zombie ruský vojáky a samozřejmě úvodní scénu z Úsvitu mrtvých. Yes!

Dobře. A teď ty mínusy.
Milla vypadá divně. Teda – teď nemluvím o tom, že už je tak trochu stará a jetá. To nevadí. Praví millovníci tohle neřeší. Dobře, praví millovníci neřeší ani to, co vadilo mně. Ale já jsem na tohle citlivá. Už proto, že Milla tvoří 90% motivace, proč na Resident jít!!

Už ve 4. díle jsem měla problém s jejím kostýmem.  To jsem ale nevěděla jaká šílená bolest přijde teď. Má super boty, ale to, že jí korzet končí těsně pod pasem jenom zdůrazňuje fakt, že Milla má postavu tvaru pravítko. Nemluvě pak o rozinkách místo ňader. V tomhle filmu chci něco MNOHEM VÍC sexy!
Paradoxně mě tak Milla bavila spíš ve scéně, kdy převlékla do flanelové košile a džínů.  O nejlepším kostýmu z třetího dílu se mi tak mohlo leda nechat zdát.

Další mínus je Wesker. Je strašnej. STRAŠNEJ! STRAŠNĚ PŘÍŠERNEJ! Měří asi 150 cm a je tak nabouchanej, že nemůže dát ruce k tělu. I když se tak na plátně objeví asi všehovšudy na 5 minut, stejně mě bodá do očí jenom ta vzpomínka.
A další mínus je, že Anderson je člověk bez fantazie a krade, kde se dá. Zní vám to povědomě? Jste zmatení? Neberte mě špatně. Já nemám nic proti tomu, že Anderson krade. Ale přesto mi film přišel celkem při zemi.
Klidně bych si dokázala všechno představit podstatně víc over-the-top. Víc větších monster, víc šílených nápadů, lepší, rychlejší bitky. Na to, jak skvělou živnou půdu Anderson měl, to vlastně celkem málo podojil. A to je škoda.
Kdyby dalšího Residenta točil Bekmambetov, byl by to podle mě naprostý orgasmus. Sračka, ale orgasmus. I to se stává. Ehm. No nic. Raději končím. Žádný bodový hodnocení nedávám, to prostě nejde. A třeba příště u dalšího Residenta!

Alžbětinec č. 3 - lze dohledat ve Score 221

"Znáte skvělý webkomiks The Oatmeal? Pokud ne, rozhodně na to mrkněte. Třeba se dozvíte deset důvodů, proč randit s jednorožcem. Každopádně o tom nechci mluvit (i když bych fakt ráda!). Dnešní téma je voice chat a s tím The Oatmeal překvapivě souvisí.


Autor tohohle komiksu, Matthew Inman, před nedávnem vydal díl, kde srovnával, jaké to je hrát online jako holka a jako kluk. Podle něj jsou v mužském případě spoluhráči brutálně slovně agresivní a nadávají dotyčnému i za nejmenší chybu. Naopak v případě dívky jsou spoluhráči milí, odpouští všechno a vůbec jdou vstříc, co to jde.


Tím si ale naštval solidní skupinu hráček, které se rozhodně necítí být privilegované, jen protože mají vagínu. Spíš naopak. Celé to nakonec dopadlo tím, že se na svém webu Inman veřejně omluvil adaroval 1000 dolarů nadaci proti týrání žen. Stylové gesto! Přesto pokud si i vy říkáte, že na tom komiksu z Oatmealu něco je, doporučuju bezvadné stránky Fat,Ugly or Slutty.


Název vychází z myšlenky, že holky, co hrají online, jsou buď tlusté, ošklivé, a nebo děvky. Na stránkách je tak sbírka toho nejlepšího, co přistane slečnám v mailboxu během jejich hraní. Od oplzlých otázek na velikost prsou, přes nadávky na to že jsou tlusté a ošklivé po naprosto úchylné porno fantazie. Je to taková cesta do hráčovy duše a fakt doporučuju – celkem to otevře oči.


Nutno dodat, že já osobně jsem se s ničím podobným ještě nesetkala (díky bohu!). Pravda ale je, že online hraju jenom Gears of War a tam se stejně moc nemluví (až na občasnou zoufalou prosbu o oživení), takže nemám s čím moc srovnávat. Každopádně asi se shodneme, že urážky na voice chat nepatří. Na druhou stranu občas je těžké poznat, co už je urážlivé a co ještě ne.


Na fórech si poměrně dost děvčat stěžuje na otázku ze stran spoluhráčů: „Jsi holka, nebo malej kluk?“ Upřímně tohle nechápu. Většinou, když s někým hraju, zajímá mě, kdo to je. Nemyslím to nijak zle, prostě jen čistá zvědavost. Zkrátka, etiketa na voice chatu je složitá. A tak jedinou radu, co mám, pokud nechcete být za blbce, ideální je nemluvit!"

Alžbětinec č. 3 - lze dohledat ve Score 220

"Nevím, jestli jste si toho všimli - já mám pocit, že k nám to zatím ještě pořádně nedoputovalo - ale na zahraničních fórech se poslední dobou poměrně často řeší, kdo je pravej nerd, a kdo ne. Samozřejmě míra vaší nerdovitosti se posuzuje podle náklonnosti ke starým hrám od Nintenda, jestli vás v mládí šikanovali a jestli momentálně žijete sám pouze s kočkami."

"Pokud máte na kočky alergii a staré Nintendo je vám ukradené, nejste nerd a ani nemáte právo si tak říkat. Ať už jsou vaše zájmy, jaké chtějí. Z mého pohledu to pak mají ještě horší ženy, protože pokud nespadají do jasných kriterií a ještě jsou nedej bože hezké, jsou automaticky považované za attention whores, což je vlastně ten největší hřích, jakého se můžete na internetu dopustit."

"Mě na tom udivuje několik věcí. Za prvé: kdo se sakra tímhle chlubí?! Kdo opravdu chce být nerd podle těchto měřítek a ještě na to být hrdý? A to opravdu nestačí být členy jedné subkultury, když máme společné zájmy?"
"Zajímavý názor na situaci ohledně nerdství má Kanaďan Neil LaChapelle. Ten udělal průzkum mezi různými subkulturními scénami a odhalil, že každá taková skupina má typický životní cyklus. Nejprve se začnou sházet lidé s podobnými zájmy, postupně se začnou vymezovat určitými společnými znaky, tím jak sdílejí svou identitu. Nakonec se začnou sházet na určitém místě, během určité události. Jakmile se tato subkultura usadí, začne být více veřejná a více se projevovat. Což nakonec zapříčiní, že přirůstají další noví členové. A právě v ten moment se původní příslušníci chtějí vymezit vůči zbytku a vzniká potřeba vytvoření nových pravidel v samotné subkultuře."

"Zní vám to povědomě? Aby taky ne. Tohle totiž sedí jak na nerdy, tak na pankáče, anarchisty nebo třeba fanoušky Pána prstenů. Dneska prostě nestačí být hráč. Dneska musíte být hardcore hráč, abyste si tak mohli veřejně říkat. A je to přitom nutné? Nestačí si prostě jen užívat, co máme rádi a společně se o tom bavit? Z herní subkultury se pomalu, ale jistě stává kultura mainstreamová a my bychom to měli vítat s otevřenou náručí. Změna se blíží. Zvykejte si."

Alžbětinec č. 2 - lze dohledat v časopise SCORE 219

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

E3 teror

Na rozdíl od loňska, kdy nás potkala tuna problémů, (jako pokoj s manželskou postelí místo tří oddělených lůžek, zapomenutý mikrofon, problémy s konverzí videa a podobně) by jeden řekl, že letošní E3 bude v klidu. 

Přitom jsme včera jak pološílené fretky, které vědci testují na snášenlivost velkých dávek kofeinu, dotáčeli záběry na sobotní díl Re-Play po konferenci Sony. Místní uklízeči nás vyhazovali a my z posledních sil točili aspoň nějaké záběry. 

Večer pak už poměrně obligátní boj s totálně vyku***nou wifi a nahrávání až dneska ráno, které tak nějak přeteklo do odpoledne. Čas na jídlo neexistuje. Musli tyčku jsem si nekoupila, takže nejspíš brzo zdechnu hlady. A když ne hlady, tak na infarkt. Ještě teď se nesu na adrenalinovém rauši z hledání volných míst na interview. 

Nějak nechápu, kde se stala chyba. Ale asi jsem si jenom naivně myslela, že E3 může být v klidu, pokud máte všechno připravené. 

Někdy jsem vážně zoufale naivní kokot.   

Score 218 s mým dílem!

Pokud čtete Score, už to dávno víte. Pokud ne, měli byste začít. Začal mi tam totiž vycházet sloupek, kteří chlapci z redakce kreativně pojmenovali Alžbětinec (...ehm). Tohle je starší kus, který vyšel v čísle 218 (číslo 219 je podle mého názoru o kus zábavnější a pokud si ho chcete přečíst, ještě to můžete stihnout na stáncích ;)

 

Možná už jste slyšeli, co se stalo spisovatelce z BioWare, Jennifer Hepler. Dříve vytvářela postavy pro Dragon Age: Origins a Dragon Age II, momentálně se věnuje Star Wars. Protože právě v Dragon Age stojí za většinou trpaslíků, v práci jí přezdívají královna trpaslíků. A odteď dost možná i královna internetového rage.
Na BioWare fóru se totiž asi před měsícem Jennifer přiznala, že hry moc nehraje, a když už, tak jí nebaví souboje. Jejími vzory jsou pak například Stephanie Meyerová (ta osoba odpovědná za Stmívání) a neuznává moc staré fantasy páprdy (čímž urazila asi 90% fantasy fanů, co žerou Tolkiena, Martina a další oldschoolové spisovatele).
A způsobila šílenství.
Jen si dejte do vyhledávače na Twitteru @BrandesHepler a pokochejte se pravým zlem zplozeným přímo z nitra temného Internetu. Fat, cunt, bitch, ugly, gay – to je jen takový výtah. Jennifer si pak moc nepomohla, když prohlásila, že všichni blázní, jen protože závidí, že má vaginu a práci v herním průmyslu. Ouch! Kopat už do tak rozzuřeného vosího hnízda internetové nenávisti není chytrý tah.
Nakonec situaci malinko uklidnil sám velký doktor Ray, co se za Jennifer postavil a jejím jménem daroval 1000 dolarů nadaci proti šikaně. Jádro starých dobrých webovek 4chan, které stálo v čele nejhorších útoků, pak prohlásilo, že má vlastně díky tomu celá kauza dobrý konec, neb bez jejich týrání Jennifer by žádná nadace peníze nedostala. Ehm.
Internet si pamatuje sice krátce, ale když si Jennifer progooglíte, zjistíte, že hate panuje ještě pořád, i když ne v takové míře, jako když byla aféra čerstvá. A je celkem sranda sledovat, jak se většina obsahu nadávek koncentruje právě kolem toho, jak je Jennifer tlustá a ošklivá. Vsadím se, že kdyby byla hezká, dostane čočku za to, že má pozici jen, protože někomu roztáhla nohy.
Určitě si přece pamatujete na Jade Raymonds. Před nedávnem mi ostatně jeden nejmenovaný kolega přísahal, jak mu v Ubisoftu potvrdili, že Jade dostala svojí práci jen přes postel. No, nevím.  Nebudu se zdržovat popisem její pracovní historie, ale Jade se nezjevila odnikud a myslím, že celkem snadno potvrdila, že není jen pěkná tvářička.
Takže celý závěr? První pravidlo zní: nenase*te Internet. Druhé pravidlo zní: pokud děláte hry, tvařte se, že jste muž. A pokud jste porušili první dvě pravidla, odstěhujte se na Antarktidu a zachraňujte tučňáky, protože klidu nedočkáte.
 

Jenom taková mikromyšlenka o Zaklínači 2

Takže hraju Zaklínače na Xbox - zatím mě to neskutečně baví, ale upřímně je tam pár věcí, co mě se*ou.
Například nekonzistentní styl vyprávění: jednou je to retrospektivně, pak zase nějaký 2D animačky, pak to vypráví Marigold, pak zase nějaká divně stylizovaná mapa... Trochu mě to rozčiluje, protože se pro mě příběh stává jaksi roztříštěný.

 

Další věc, co mě prudí, je totálně odfláknutá práce zvukaře, kterej mi, hajzl, kazí atmosféru. Když vejdu do poloprázdný hospody a v pozadí je zvuk, jak kdyby tam nebylo k hnutí, tak mi to dokonale rozbíjí celou iluzi. To samý město, duchama posednutý rozvaliny atd.. Když si vzpomenu, jak skvělá byla díky preciznímu zvuku atmosféra v Afterlife v ME2, tak me to přijde vážně líto.
Na druhou stranu, tohle jsou drobnosti. Hra jinak super. Navrch cením, že v možnostech odpovědí jsou varianty přesně jak z knih. To je milej detail.
Jo a ještě mě mrzí ta defaultní angličtina. Polsky by to bylo určitě lepší ;) Ale neberte mě špatně, jsem nadšená, jenom jsem si potřebovala ufrknout někde tuhle stížnost.
P.S.: Momentálně jsem teprve v tom prvním městě, odhadem tak 6-7 hodin (nemohla jsem najít ty dementní nekkeří hnízda), takže vlastně na úplným začátku.

Já a hudba

Zdravím, na mojí facebookový stránce se množí dotazy, co ráda poslouchám. A protože je jednodušší odkazovat na můj blog, než to pravidelně vypisovat, rozhodla jsem se tomu věnovat samostanej článek. Pokud je vám ukradený, co poslouchám: Move along, nothing to see here

Jako malá jsem chodila do hudebního sboru Rolnička a jednou jsem si zazpívala v Rudolfínu. Tím ale veškerá moje hudební kariéra a nejspíš i veškerý sluch šel do kopru.

Dobrovolně se hned na úvod tedy přiznám, že hudbu pouze konzumuju. Nejsem zásadní fanoušek nikoho a ničeho. Tak to je. Ale aspoň neposlouchám Nikelodeon.. Eh, teda pardon, Nickelback

Co se týče hudebního stylu, nejsem nijak vyhrazená. Vždycky, když se mi nějakej umělec líbí, mrknu na Wikipedii a tam na mě vybafne asi 10 hudebních stylů, podle kterých hraje. Tak co to je za nesmysl.  Hudbu tudíž rozděluju na dva typy: co poslouchám a co neposlouchám.

Je asi minimum žánrů, ke kterým bych měla odpor. Vždycky se totiž najde někdo, co mi to dokáže přiblížit. Ať už se jedná o country, nebo třeba dechovku. Je ale fakt, že obecně velmi zásadně bojuju s metalem. Nějak mi k srdci nepřirostl. Sorry, vím, že spousta lidí od her jsou zarytí metloši, ale – prostě mi to nic neříká v 90% případů.

Jinak nějaká malá ukázka z mýho playlistu – takový evergreeny, co mě nikdy nezklamou (btw u všech jsou odkazy na youtube - doufám, že oceníte to úsilí a poslechnete si to! ) :

•  NIN (Closer, Only, The day the whole world went away, Just Like You Imagined, Fragile, Meet your master , Capital G – zkrátka ty kousky od Trenta, co maj melodii a nezněj jen jako punkový výstříky uhrovatýho puberťáka – s čímž by samozřejmě můj chlapec nesouhlasil. Jo, pořád na tomhle pracujeme ;) )
•  Roisin Murphy (celý album Overpowered)
•  Gorillaz (baaah, kdo nemá rád Gorillaz!)
•  UNKLE (např. album War Stories je úžasný od začátku do konce)
•  Moby (tak jako to je prostě plešatej génius, asi tímhle výběrem nikoho neohromím.  Prostě asi jako Gorillaz - kdo sakra nemá rád Mobyho?!)
•  MGMT (album Oracular Spectacular – kašlu na vtipy o hipsterech, ty jejich songy mě dojímaj)
•  Glitch Mob (ahhhh… Glitch Mob… to je prostě – nemám slov. Jsou úžasný)
•  popová scéna 90. let (Nirvana, Madonna, Pearl Jam, Soundgarden, Vanilla Ice, Radiohead, Oasis, Lenny Kravitz, Alanis Morissette, U2.. no, však víte, co hráli za boží pecky v devadesátkách)
•  Depeche Mode (klasika i do dneška, btw Playing the Angel mi přišlo super)
•  soundtracky (ke hrám, filmům, všeho druhu – instrumentální i hudební výběry, prostě taková věc, co nezklame)
•    jak říká Ricky Gervais – válka ve Vietnamu měla nejlepší soundtrack a já souhlasím: Rolling Stones, Buffalo Springfield, Doors, Hendrix. Zkrátka Better run through the jungle. Better run throooough the jungle.)
•    Sigur Ros (tak někdy je člověk tak masochistickej, že si prostě rád dobrovolně vyvolá těžkou depresi)

No a pak spousta dalšího, na který si momentálně nevybavuju, neb je nemám po ruce. Takhle mě napadají třeba ještě Bjork, Bob Marley, Coco Rosie, Daftpunk nebo třeba Justice.


 Taky je pravda, že dost často se mi ale líbí jen jeden song, a když si poslechnu zbytek produkce, většinou nastoupí zklamání. Takovej už je hold život. Teda aspoň můj život. A ten je super. Heh, nechci se vytahovat, ale jo. No nic, mějte se!