Alžbětinec č. 3 - lze dohledat ve Score 221

"Znáte skvělý webkomiks The Oatmeal? Pokud ne, rozhodně na to mrkněte. Třeba se dozvíte deset důvodů, proč randit s jednorožcem. Každopádně o tom nechci mluvit (i když bych fakt ráda!). Dnešní téma je voice chat a s tím The Oatmeal překvapivě souvisí.


Autor tohohle komiksu, Matthew Inman, před nedávnem vydal díl, kde srovnával, jaké to je hrát online jako holka a jako kluk. Podle něj jsou v mužském případě spoluhráči brutálně slovně agresivní a nadávají dotyčnému i za nejmenší chybu. Naopak v případě dívky jsou spoluhráči milí, odpouští všechno a vůbec jdou vstříc, co to jde.


Tím si ale naštval solidní skupinu hráček, které se rozhodně necítí být privilegované, jen protože mají vagínu. Spíš naopak. Celé to nakonec dopadlo tím, že se na svém webu Inman veřejně omluvil adaroval 1000 dolarů nadaci proti týrání žen. Stylové gesto! Přesto pokud si i vy říkáte, že na tom komiksu z Oatmealu něco je, doporučuju bezvadné stránky Fat,Ugly or Slutty.


Název vychází z myšlenky, že holky, co hrají online, jsou buď tlusté, ošklivé, a nebo děvky. Na stránkách je tak sbírka toho nejlepšího, co přistane slečnám v mailboxu během jejich hraní. Od oplzlých otázek na velikost prsou, přes nadávky na to že jsou tlusté a ošklivé po naprosto úchylné porno fantazie. Je to taková cesta do hráčovy duše a fakt doporučuju – celkem to otevře oči.


Nutno dodat, že já osobně jsem se s ničím podobným ještě nesetkala (díky bohu!). Pravda ale je, že online hraju jenom Gears of War a tam se stejně moc nemluví (až na občasnou zoufalou prosbu o oživení), takže nemám s čím moc srovnávat. Každopádně asi se shodneme, že urážky na voice chat nepatří. Na druhou stranu občas je těžké poznat, co už je urážlivé a co ještě ne.


Na fórech si poměrně dost děvčat stěžuje na otázku ze stran spoluhráčů: „Jsi holka, nebo malej kluk?“ Upřímně tohle nechápu. Většinou, když s někým hraju, zajímá mě, kdo to je. Nemyslím to nijak zle, prostě jen čistá zvědavost. Zkrátka, etiketa na voice chatu je složitá. A tak jedinou radu, co mám, pokud nechcete být za blbce, ideální je nemluvit!"

Alžbětinec č. 3 - lze dohledat ve Score 220

"Nevím, jestli jste si toho všimli - já mám pocit, že k nám to zatím ještě pořádně nedoputovalo - ale na zahraničních fórech se poslední dobou poměrně často řeší, kdo je pravej nerd, a kdo ne. Samozřejmě míra vaší nerdovitosti se posuzuje podle náklonnosti ke starým hrám od Nintenda, jestli vás v mládí šikanovali a jestli momentálně žijete sám pouze s kočkami."

"Pokud máte na kočky alergii a staré Nintendo je vám ukradené, nejste nerd a ani nemáte právo si tak říkat. Ať už jsou vaše zájmy, jaké chtějí. Z mého pohledu to pak mají ještě horší ženy, protože pokud nespadají do jasných kriterií a ještě jsou nedej bože hezké, jsou automaticky považované za attention whores, což je vlastně ten největší hřích, jakého se můžete na internetu dopustit."

"Mě na tom udivuje několik věcí. Za prvé: kdo se sakra tímhle chlubí?! Kdo opravdu chce být nerd podle těchto měřítek a ještě na to být hrdý? A to opravdu nestačí být členy jedné subkultury, když máme společné zájmy?"
"Zajímavý názor na situaci ohledně nerdství má Kanaďan Neil LaChapelle. Ten udělal průzkum mezi různými subkulturními scénami a odhalil, že každá taková skupina má typický životní cyklus. Nejprve se začnou sházet lidé s podobnými zájmy, postupně se začnou vymezovat určitými společnými znaky, tím jak sdílejí svou identitu. Nakonec se začnou sházet na určitém místě, během určité události. Jakmile se tato subkultura usadí, začne být více veřejná a více se projevovat. Což nakonec zapříčiní, že přirůstají další noví členové. A právě v ten moment se původní příslušníci chtějí vymezit vůči zbytku a vzniká potřeba vytvoření nových pravidel v samotné subkultuře."

"Zní vám to povědomě? Aby taky ne. Tohle totiž sedí jak na nerdy, tak na pankáče, anarchisty nebo třeba fanoušky Pána prstenů. Dneska prostě nestačí být hráč. Dneska musíte být hardcore hráč, abyste si tak mohli veřejně říkat. A je to přitom nutné? Nestačí si prostě jen užívat, co máme rádi a společně se o tom bavit? Z herní subkultury se pomalu, ale jistě stává kultura mainstreamová a my bychom to měli vítat s otevřenou náručí. Změna se blíží. Zvykejte si."

Alžbětinec č. 2 - lze dohledat v časopise SCORE 219

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

E3 teror

Na rozdíl od loňska, kdy nás potkala tuna problémů, (jako pokoj s manželskou postelí místo tří oddělených lůžek, zapomenutý mikrofon, problémy s konverzí videa a podobně) by jeden řekl, že letošní E3 bude v klidu. 

Přitom jsme včera jak pološílené fretky, které vědci testují na snášenlivost velkých dávek kofeinu, dotáčeli záběry na sobotní díl Re-Play po konferenci Sony. Místní uklízeči nás vyhazovali a my z posledních sil točili aspoň nějaké záběry. 

Večer pak už poměrně obligátní boj s totálně vyku***nou wifi a nahrávání až dneska ráno, které tak nějak přeteklo do odpoledne. Čas na jídlo neexistuje. Musli tyčku jsem si nekoupila, takže nejspíš brzo zdechnu hlady. A když ne hlady, tak na infarkt. Ještě teď se nesu na adrenalinovém rauši z hledání volných míst na interview. 

Nějak nechápu, kde se stala chyba. Ale asi jsem si jenom naivně myslela, že E3 může být v klidu, pokud máte všechno připravené. 

Někdy jsem vážně zoufale naivní kokot.   

Score 218 s mým dílem!

Pokud čtete Score, už to dávno víte. Pokud ne, měli byste začít. Začal mi tam totiž vycházet sloupek, kteří chlapci z redakce kreativně pojmenovali Alžbětinec (...ehm). Tohle je starší kus, který vyšel v čísle 218 (číslo 219 je podle mého názoru o kus zábavnější a pokud si ho chcete přečíst, ještě to můžete stihnout na stáncích ;)

 

Možná už jste slyšeli, co se stalo spisovatelce z BioWare, Jennifer Hepler. Dříve vytvářela postavy pro Dragon Age: Origins a Dragon Age II, momentálně se věnuje Star Wars. Protože právě v Dragon Age stojí za většinou trpaslíků, v práci jí přezdívají královna trpaslíků. A odteď dost možná i královna internetového rage.
Na BioWare fóru se totiž asi před měsícem Jennifer přiznala, že hry moc nehraje, a když už, tak jí nebaví souboje. Jejími vzory jsou pak například Stephanie Meyerová (ta osoba odpovědná za Stmívání) a neuznává moc staré fantasy páprdy (čímž urazila asi 90% fantasy fanů, co žerou Tolkiena, Martina a další oldschoolové spisovatele).
A způsobila šílenství.
Jen si dejte do vyhledávače na Twitteru @BrandesHepler a pokochejte se pravým zlem zplozeným přímo z nitra temného Internetu. Fat, cunt, bitch, ugly, gay – to je jen takový výtah. Jennifer si pak moc nepomohla, když prohlásila, že všichni blázní, jen protože závidí, že má vaginu a práci v herním průmyslu. Ouch! Kopat už do tak rozzuřeného vosího hnízda internetové nenávisti není chytrý tah.
Nakonec situaci malinko uklidnil sám velký doktor Ray, co se za Jennifer postavil a jejím jménem daroval 1000 dolarů nadaci proti šikaně. Jádro starých dobrých webovek 4chan, které stálo v čele nejhorších útoků, pak prohlásilo, že má vlastně díky tomu celá kauza dobrý konec, neb bez jejich týrání Jennifer by žádná nadace peníze nedostala. Ehm.
Internet si pamatuje sice krátce, ale když si Jennifer progooglíte, zjistíte, že hate panuje ještě pořád, i když ne v takové míře, jako když byla aféra čerstvá. A je celkem sranda sledovat, jak se většina obsahu nadávek koncentruje právě kolem toho, jak je Jennifer tlustá a ošklivá. Vsadím se, že kdyby byla hezká, dostane čočku za to, že má pozici jen, protože někomu roztáhla nohy.
Určitě si přece pamatujete na Jade Raymonds. Před nedávnem mi ostatně jeden nejmenovaný kolega přísahal, jak mu v Ubisoftu potvrdili, že Jade dostala svojí práci jen přes postel. No, nevím.  Nebudu se zdržovat popisem její pracovní historie, ale Jade se nezjevila odnikud a myslím, že celkem snadno potvrdila, že není jen pěkná tvářička.
Takže celý závěr? První pravidlo zní: nenase*te Internet. Druhé pravidlo zní: pokud děláte hry, tvařte se, že jste muž. A pokud jste porušili první dvě pravidla, odstěhujte se na Antarktidu a zachraňujte tučňáky, protože klidu nedočkáte.
 

Jenom taková mikromyšlenka o Zaklínači 2

Takže hraju Zaklínače na Xbox - zatím mě to neskutečně baví, ale upřímně je tam pár věcí, co mě se*ou.
Například nekonzistentní styl vyprávění: jednou je to retrospektivně, pak zase nějaký 2D animačky, pak to vypráví Marigold, pak zase nějaká divně stylizovaná mapa... Trochu mě to rozčiluje, protože se pro mě příběh stává jaksi roztříštěný.

 

Další věc, co mě prudí, je totálně odfláknutá práce zvukaře, kterej mi, hajzl, kazí atmosféru. Když vejdu do poloprázdný hospody a v pozadí je zvuk, jak kdyby tam nebylo k hnutí, tak mi to dokonale rozbíjí celou iluzi. To samý město, duchama posednutý rozvaliny atd.. Když si vzpomenu, jak skvělá byla díky preciznímu zvuku atmosféra v Afterlife v ME2, tak me to přijde vážně líto.
Na druhou stranu, tohle jsou drobnosti. Hra jinak super. Navrch cením, že v možnostech odpovědí jsou varianty přesně jak z knih. To je milej detail.
Jo a ještě mě mrzí ta defaultní angličtina. Polsky by to bylo určitě lepší ;) Ale neberte mě špatně, jsem nadšená, jenom jsem si potřebovala ufrknout někde tuhle stížnost.
P.S.: Momentálně jsem teprve v tom prvním městě, odhadem tak 6-7 hodin (nemohla jsem najít ty dementní nekkeří hnízda), takže vlastně na úplným začátku.

Já a hudba

Zdravím, na mojí facebookový stránce se množí dotazy, co ráda poslouchám. A protože je jednodušší odkazovat na můj blog, než to pravidelně vypisovat, rozhodla jsem se tomu věnovat samostanej článek. Pokud je vám ukradený, co poslouchám: Move along, nothing to see here

Jako malá jsem chodila do hudebního sboru Rolnička a jednou jsem si zazpívala v Rudolfínu. Tím ale veškerá moje hudební kariéra a nejspíš i veškerý sluch šel do kopru.

Dobrovolně se hned na úvod tedy přiznám, že hudbu pouze konzumuju. Nejsem zásadní fanoušek nikoho a ničeho. Tak to je. Ale aspoň neposlouchám Nikelodeon.. Eh, teda pardon, Nickelback

Co se týče hudebního stylu, nejsem nijak vyhrazená. Vždycky, když se mi nějakej umělec líbí, mrknu na Wikipedii a tam na mě vybafne asi 10 hudebních stylů, podle kterých hraje. Tak co to je za nesmysl.  Hudbu tudíž rozděluju na dva typy: co poslouchám a co neposlouchám.

Je asi minimum žánrů, ke kterým bych měla odpor. Vždycky se totiž najde někdo, co mi to dokáže přiblížit. Ať už se jedná o country, nebo třeba dechovku. Je ale fakt, že obecně velmi zásadně bojuju s metalem. Nějak mi k srdci nepřirostl. Sorry, vím, že spousta lidí od her jsou zarytí metloši, ale – prostě mi to nic neříká v 90% případů.

Jinak nějaká malá ukázka z mýho playlistu – takový evergreeny, co mě nikdy nezklamou (btw u všech jsou odkazy na youtube - doufám, že oceníte to úsilí a poslechnete si to! ) :

•  NIN (Closer, Only, The day the whole world went away, Just Like You Imagined, Fragile, Meet your master , Capital G – zkrátka ty kousky od Trenta, co maj melodii a nezněj jen jako punkový výstříky uhrovatýho puberťáka – s čímž by samozřejmě můj chlapec nesouhlasil. Jo, pořád na tomhle pracujeme ;) )
•  Roisin Murphy (celý album Overpowered)
•  Gorillaz (baaah, kdo nemá rád Gorillaz!)
•  UNKLE (např. album War Stories je úžasný od začátku do konce)
•  Moby (tak jako to je prostě plešatej génius, asi tímhle výběrem nikoho neohromím.  Prostě asi jako Gorillaz - kdo sakra nemá rád Mobyho?!)
•  MGMT (album Oracular Spectacular – kašlu na vtipy o hipsterech, ty jejich songy mě dojímaj)
•  Glitch Mob (ahhhh… Glitch Mob… to je prostě – nemám slov. Jsou úžasný)
•  popová scéna 90. let (Nirvana, Madonna, Pearl Jam, Soundgarden, Vanilla Ice, Radiohead, Oasis, Lenny Kravitz, Alanis Morissette, U2.. no, však víte, co hráli za boží pecky v devadesátkách)
•  Depeche Mode (klasika i do dneška, btw Playing the Angel mi přišlo super)
•  soundtracky (ke hrám, filmům, všeho druhu – instrumentální i hudební výběry, prostě taková věc, co nezklame)
•    jak říká Ricky Gervais – válka ve Vietnamu měla nejlepší soundtrack a já souhlasím: Rolling Stones, Buffalo Springfield, Doors, Hendrix. Zkrátka Better run through the jungle. Better run throooough the jungle.)
•    Sigur Ros (tak někdy je člověk tak masochistickej, že si prostě rád dobrovolně vyvolá těžkou depresi)

No a pak spousta dalšího, na který si momentálně nevybavuju, neb je nemám po ruce. Takhle mě napadají třeba ještě Bjork, Bob Marley, Coco Rosie, Daftpunk nebo třeba Justice.


 Taky je pravda, že dost často se mi ale líbí jen jeden song, a když si poslechnu zbytek produkce, většinou nastoupí zklamání. Takovej už je hold život. Teda aspoň můj život. A ten je super. Heh, nechci se vytahovat, ale jo. No nic, mějte se!